Poprvé jsem byl ve skalách v Adršpachu, když mi byly asi tři měsíce, tehdy to ale nebylo o lezení. I když poprvé na skálu mne táta vzal právě v Teplických skalách. Popravdě pětka na Herinka a lezení mne nijak zvlášť nenadchly. Táta však skály a hory miloval a tak jsem s ním "aspoň" chodil po Roháčích, Tatrách a navštívil snad všechny české pískovcové oblasti.

Zato lyžování jsem naprosto propadl od útlého dětství. Odmala až do svých 17-ti jsem celé zimy prolyžoval a díky našemu vedoucímu z oddílu jsem objevil skialpy. Nezapomenu na naše výšlapy do žlebů na Fatře a v Roháčích Tri Kopy, Baraniec, Dumbier a jiné kopce, v přezkáčích a s lyžemi přes rameno. Dodnes si vybavuji ty úžasné chvíle na vrcholcích a adrenalin spolu s mrazením před prvními sjezdy.

Chození po kopcích bylo fajn, ale přestávalo stačit. Shodou náhod jsem znovu objevil lezení. První oddíl, první Tatry, první vápno....bylo rozhodnuto. Chci být lezec a chci lézt. Zimní skialpy zůstaly, ale ať už se dá zase lézt!

Po gymnáziu přišlo lehké koketování s vysokou, ale svobodný život lezce byl příliš lákavý, vše se mu podřídilo. Téměř rok lezení a cestování v USA a Kanadě. Potom přesun do Ádru s mojí životní partnerkou Simonou. Tři roky na statku v "zapadákově "to byly sice krušné, ale za tu krásu okolo to rozhodně stálo. Opět Státy, tentokrát roky tři a po návratu těžká volba, kde se usadit.