Po příletu do Nanortaliku se nás ujal Niels z turistického centra. Ten nám zajistil ubytování na dvě noci a předal proviant. Ten jsme si poslali poštou napřed, 20 kilo za 3000,-kč je oproti poplatkům za nadváhu na letišti v pohodě. Lety do Grónska jsou brány jako Evropské, tudíž batoh s 20 kily není nic moc. Uvítalo nás moře plné ledových ker a Niels se slovy „..zima byla tuhá a jste letos první lezci“. Nic optimistického, ale uvidíme. Dokupujeme zbytek zásob, plyn, benzín a pročítáme záznamy předchozích lezců.

Další den nakládáme věci do rybářského člunu a kličkujeme mezi krami do Tasermiut fjordu. Po hodině člun zastavuje uprostřed fjordu a z dálky můžeme pozorovat vynořující se stěny. S bradou dole se dáváme do pohybu a po chvilce už vykládáme. Na uvítanou nám přiletěli snad všichni komáři z okolí. Se rozumí, jsme tu letos první, tak mají asi hlad. Rychle síťka na hlavu a ta tam zůstala při pobytu v BC celý měsíc. Kromě dnů kdy hodně foukalo, anebo lilo. Bohužel jak se později ukázalo druhý případ byl častější než bychom si přáli.

Počasí krásné, base camp postaven i s kuchyní pod převisem. Vyrážíme na obhlídku, kde bychom něco nového vrtli, neb to je náš cíl. Po tříhodinovém prodírání mini vrbičkami, připomínající schůdností kosodřevinu vytipováváme směr na Pyramide Ketil. Vše se zdá blízko, ale zdání a čistý vzduch klamou. Následující den je standardní grónské počasí, mží a ochlazuje se. Po více než třech hodinách a 1200 výškových metrech jsme pod stěnou. Všechno špatně, prší se sněhem a potencionální volný směr je už udělán. Schováváme matroš a mažeme za komárama do BC.

Následující den už to byly jen hodiny dvě pod stěnu. Já s Radovanovem jdeme lízt „Swiss route „ 7a (8 délek), zbytek party nedůvěřoval počasí . Místo prvních délek za 3-4, na nás čeká firnový žlabík… V třetí délce začíná fičet a vítr sílí až k vrcholu s malými porcemi sněhu. Krátká kochačka na vrcholu a mažem dolů. Po necelých sedmi hodinách co jsme nastoupili do cesty  jsme zpět pod stěnou a balíme dvojí porci materiálu. Slunce zde téměř nezapadá a tak se v pohodě doklopýtáváme kolem desáté večer dolů.  Dlouhá šichta - 1200metrů nástup, 400 metrů lezení a 1200 metrů šupajda dolů. Další dny prší, tak restujem, plánujeme a chytáme komáry a ryby.

Naše „rosnička „v česku není moc optimistická a tak přehodnocujeme situaci. Moc sněhu, málo informací a předpověď špatného počasí. Sečteno podtrženo prváč se odkládá a hledáme náhradní cíl. Nejdostupnější je stěna Ulamertorsuaqu a tak jasná volba padla na klasiku Moby Dick. Bohužel jsme plánovali působit spíše na vzdálenějším Nalumasortoqu, takže o cestě moc nevíme.

MOBY DICK

Je hnusně, ale jdeme udělat alespoň vynášku pod stěnu.  Dvě hodiny chůze pod stěnu po chodníčku je příjemná změna. Bohužel viditelnost nulová, stěnu nevidíme a ani pořádně nevíme kde jsme a tak necháváme matroš pod šutrem.  Po čtyřech deštivých dnech vykukuje sluníčko a „rosnička „slibuje čtyřdenní periodu pěkného počasí. Balíme zbytek věcí a druhý den ráno začínáme lézt. Role jsou rozděleny: já s Pepou lezci , Radovan s Poldou soumaři. Napoprvé jsme směr netrefili, a tak bloudíme stěnou a ztrácíme čas i výšku. Nakonec před polednem nacházíme stopu a postupujeme nahoru.

 

Dolézt  na „Black man ledge“ v patnácté délce kde se bivakuje nestíháme a tak rozkládáme postele o čtyři délky níže. Přes noc nás lehce zachumelilo, ale ráno je naštěstí azůro. Na Black man ledge dolézáme po poledni a do večera stíháme zafixovat tři délky. Jedna z nich je čistě za 9/9+, ale nacvičovat kolmý rajbasy na to nemáme čas ani chuť, a tak ji přelézáme technicky.  Doposavad převažovaly kouty a rajbasy s obtížností do 8-. Na štandech nýty a v plotnách sem tam taky. Kvalita skály nebyla zrovna 1A , ale pohled nahoru slibuje luxusní zážitky ve spárách. Polda toho má tak akorát a ambice lézt dál žádné. Úkol soumara s Radovanem splnili znamenitě a tak jedou dolů. Nám tím ušetřili spoustu sil na lezení.  Zavěšujeme postel, vaříme a kocháme se, jaký že to máme krásný výhled z naší ložnice.

Po zahřátí na fixech, na nás čekají dvě spárové, lehce převislé délky za 9-. Spíš než lezení to v první délce připomíná boj. Hra na čistotu stylu je ta tam a vše se scvrkává na dolezení ke štandu. Pět metrů pod štandem dochází lano (ten nýt a smyčka po deseti metrech byl nejspíš štand), Pepa se odcvakává a tak k němu můžu dolézt. Hlavou se mi honí ledacos, ale než ke mně dorazí Pepa, je chuť na lezení zpátky. O další délce se snad dá mluvit jako o vylezené. Další délky jsou max do obtížnosti 8+, plus krátká stěnka za 9-. Do večera natahujeme zbylé fixní lana a jedem dolů na polici. Na další den nám zbylo osm délek. Stihnout to musíme, protože vodu máme tak na jeden a pozítří se má pokazit počasí.

Ranních třista metrů fixů dáváme za necelou hodinu. Odfrkneme si a vychutnáváme parádní kolmé lezení. Koutky a hlavně spáry spíše větších rozměrů. V Ádru bychom podobné délky širočiny obešli obloukem, ale s velké friendy u pasu nám dodávají morál a můžeme si lezení vychutnat. Nejtěžší délka cesty  za 9+ je téměř pod vrškem, dáváme ji technicky. Vzpomínám na fotku Dušana Beránka z titulky Jamesáku , který udělal první volný přelez a hluboce se klaním a smekám. Bonbónkem na závěru cesty je vyledněný komínek, takže repertoár lezení je kompletní.

Unavení a šťastní jak blechy pozorujeme z vršku panorama stěn okolo, monstrózní pevninský ledovec a užíváme večerní slunce. Slaňujem, cestou balíme fixy a v jedenáct jsme na polici. Konečně může hlava vypnout a rozhodujeme se, že zbývajících 400 metrů na zem necháme raději na ráno.

Předpověď nelhala a ráno se kazí počasí. V poklidu balíme, slaňujeme pod stěnu a při sestupu do BC začíná pršet.  Tam na nás čeká zbytek partičky a slavíme posledním pivem.

Nejsme žádné bigwallové krysy, ani sýrařské frézy, takže tomu odpovídal i náš výkon. Cesta byla přelezena rychleji, v lepším stylu. Do obtížnosti 8 jsme lezli čistě, zbytek jsme přelezli AF a nejtěžší dvě délky technicky. I tak jsme spokojeni na max, líp jsme to prostě neuměli.

Další dny střídavě prší , mží a když to vypadá, že stěny schnou….. Takže zdokonalujeme umění rybolovu. V krátkém intervalu pěkného počasí se snažíme vylézt co nejvýše v cestě „Warr Poetry“, ale více než 8 délek nestíháme…prší. Bohužel počasí se už nezlepšilo a tak nám to může být tak akorát líto, protože lezení je tady na celý život. Jsme rádi i za to „málo „co jsme stihli vylézt.

Děkujeme za podporu firmě ROCK EMPIRE za materiální podporu a firmě TENDON za lana.